Příhody z cest, jiných měst a setkávání světů

Příběh první, Kristina

Před 6-ti lety jsem poprvé zavítala do Londýna a myslím, že na tento pobyt budu vzpomínat až do smrti. Navštívila jsem všechny průvodci popisované památky, zažila předvánoční shon v Harrods, absolvovala unikátní výstavu The golden age of couture, opila se z Guinesse, jezdila nejstarším metrem na světě a na párty ve starém viktoriánském domě políbila anglického gentlemana. Ale nebylo to ze začátku všechno tak pozitivní. Tenkrát ještě hodně lidí nevědělo jednu základní věc a stejně tak já a to byl pro mne ten největší šok - v celé Anglii jsou jiné elektrické zásuvky, takže naše klasické spotřebiče do jejich zásuvek nezastrčíme. Co teď, jak si nabít mobil? Vyžehlit košili? Vyfoukat vlasy? Ještě, že v naší čtvrti byl obchod zvaný “libráč“ - vše za libru a prodávali tam za libru dokonce i adapter na české zásuvky, jinak by mé pocity z pobytu v Londýně přesně vystihovalo toto video https://www.youtube.com/watch?v=EkZyvDZFC8Q.

Příběh druhý, Václav a Alžběta

Nedávno jsem dostala nabídku na vytvoření svatebních šatů pro nevěstu ze Slovenska, ve chvíli kdy jsem se já těšila z dobře odvedené práce, nevěsta s ženichem zachraňovali svoji svatbu. Další příběh poukazující na kulturní rozdíly je o svatbě z východního Slovenska. Ač má svatba šťastný konec, její průběh připomínal spíše kovbojku. Vašek – ženich z Moravy věděl, že pokud si chce vzít slovenskou krásku Alžbětu za ženu, musí Moravu nechat Moravou a svůj nový život začít ve Spišském podhradí. Východní Slovensko Václava opravdu šokovalo, nejen že se tu nemluví slovensky, nýbrž „hutori“, ale navíc tu podle odhadů žije až 250 tisíc Romů. Vašek si z Moravy na svatbu pozval své 4 kamarády, svatebního obřadu se však nakonec zúčastnil pouze jeden. Kdy přesně začali s přípravou svatby, netuším, oproti našim zvyklostem se tu svatba chystá téměř týden, ale kamarádi dorazili už ve středu, no a jak je pod Spišským hradem zvykem až do sobotního obřadu popíjeli slivovici. Tedy vlastně jen do pátečního večera. Dva kamarádi se značně posilněni spišskou slivovicí vydali do místního baru, kde vyhráli větší obnos v hracím automatu. Šok přišel ve chvíli, kdy je pár místních mladíků přepadl, zbil a o vše okradl. Bohužel z nemocnice se dostali až den po svatbě.

Příběh třetí, Paris

Kulturní šok pravidelně zažívá také můj australský švagr, který se s mojí sestrou stěhuje, pokaždé když si ona zamane změnit práci. Představte si čtyřicátníka, který vyrůstal v australském Melbourne, celé dny se poflakoval na Brighton Beach, surfoval a fandil fotbalu, který se každého půl roku stěhuje do jiné země kvůli rozmarům své o 10 let mladší ženy. Nejprve Egypt, následně Anglie, pak Francie, když se rozhodli vrátit do České Republiky, celá rodina myslela, že už je to napořád, ale ne, sestra opět dostala nabídku nové práce a tentokrát to bylo v Belgii. Nejhorší kulturní šok prožíval v České republice, vzpomínám, jak jsme vyrazili snowboardovat do Jeseníků a on se rozčiloval, když jel poprvé na „kotvě“, nebo když mu ti „fucking Czech skiers“ ve frontě na vlek poškrábali jeho drahý snowboard. Nedivme se mu, Paris měl v mládí tu možnost víkend co víkend jezdit do Snowy Mountains, kde prostě nečekáte 10 minut ve frontě, abyste v ní za 5 minut stáli znovu.

Většina z nás vyrůstá v určitém prostředí, formuje nás rodina, naše město, země. Tím, že člověk reaguje na své konkrétní přírodní prostředí, vytváří si i specifické každodenní návyky a stereotypy. Zatímco se někde vstává v pět ráno a chodí se zalívat rýže, jinde se stěží vzbudí na devátou a jezdí se tramvají do práce. Člověk se tak přizpůsobuje svému životnímu prostředí, přírodě i společnosti kolem něj.

V záloze mám spoustu dalších příhod a příběhů, třeba ten o kamarádovi z Ameriky, který mi, když v zimě přijel na návštěvu, napochodoval v botách přímo do obýváku. Ale musím psát další semestrální práci, takže o tom až příště…